Moje cestování za Olympijským judem
Moje cestování za olympijským judem
Jako každým rokem, i letos jsem s partou judistů plánovala cestu za světovým judem. Tentokrát padla karta na metu nejvyšší – olympiáda – Peking. Zpočátku to vypadalo, že pojedeme bez vstupenek ve snaze získat nějaké na místě u stadionu. Judo je totiž ve světě jeden z nejoblíbenějších sportů, zařazený na první dny olympiády a rychle bývá vyprodáno. Nakonec se ale povedlo, vstupenky byly a my mohli v klidu vyrazit a po menších problémech s ruským letadlem jsme dorazili do sedmnáctimilionového Pekingu. Letiště jako ze škatulky a na každém rohu připraven zástup dobrovolníků ukázat nám tu správnou cestu.
Čína a Peking, to je hodně odlišný svět, než na jaký jsme zvyklí v Evropě. Nakonec jsme se ale zorientovali a většinu překážek zvládli bez větších problémů. I když často s úsměvem na rtech a zděšeným výrazem v očích. Docela rychle jsme pochopili systém místní regionální dopravy. Zvláště pak v metru, přestože jsme necestovali „ve špičce“, o nedostatku kontaktu s místním obyvatelstvem nemohla být ani řeč. Ale jinak je přemísťování v čínském luxusním metru prostě luxusní. Pravda, najde se trasa, kde je hustota zalidnění takříkajíc čínská, ale na to pravé „maso“ jsme naštěstí nenarazili. Na většině míst hlavních ulic není problém domluvit se anglicky, ale stačí uhnout pár kroků a jste vedle …..ruce, nohy….. to byly naše komunikační prostředky. I mávání rukama se ale člověk musel naučit, Číňané totiž mají zcela odlišné počítání na prstech, než my Evropané. Tak například jejich osm je naše dvě. Tato neznalost se nám vymstila při objednávání jídla, kdy v domnění, že objednáváme 2 porce rýže nám klesla čelist, při pohledu na osm porcí v ohromných nádobách. Myslím, že jsme jim tím vykoupili zásoby a připravili chvíli pobavení. Ochutnávali jsme vše, co se dalo, mnohdy ani nevědě co jíme. Třeba dršťky v oleji se sraženou krví, vnitřnostmi, vše zasypané feferonkami, to nás věru dostalo! A hláška „ dal bych si nějaké dršťky v oleji“ nás doprovází ještě dnes. Jídlo bylo jindy většinou chutné, jedli jsme žáby, mušle, krevety, skopové, vepřové i další druhy mas se spoustou zeleniny a samozřejmě pálivá chuť povětšinou nesměla chybět. Klasické pekingské jídlo je pekingská kachna a fondue, které se ovšem zásadně liší od fondue, které známe my. Už jenom ten zásadní rozdíl, že maso namáčíte ve vodě a ne v oleji, byla alespoň pro mě příjemná změna. I přes to se po pár dnech dostavila nutkavá chuť na řízek s bramborovým salátem a plzeňským.
Tři dny jsme strávili v judistické hale. Atmosféra byla úžasná, fanoušci z celého světa naplnili hlediště téměř do posledního místa a že je bylo slyšet. U nás jsme zvyklí poněkud na komornější atmosféru, v Pekingu to vřelo. A když se na tatami objevil domácí borec, hala burácela. Během našeho pobytu už v poli nebyl žádný český závodník, fandili jsme alespoň slovenskému Palkovaczovi a polskému Matyászkovi, kteří se v naší republice perou extraligu. Palkovacz vypadl v prvním kole, polský závodník bojoval o bronz, kde neuspěl a obsadil tím 5. místo, což je i tak velmi dobrý výsledek.
V publiku mezi řádícími fanoušky jsme poznali legendu světového juda Yasuhuira Yamashitu, proslaveného 203 vyhranými zápasy v kuse bez prohry, dodnes se tento výsledek nikomu nepodařilo překonat. Seděl kousek od nás, lidé ho poznávali, zastavovali a klaněli se mu.
Druhý sportovní den o přestávce mezi prvními koly a finálovým blokem se v Číně zatáhlo černými bouřkovými mračny, což jsme poznali kvůli mohutné smogové vrstvě až v momentě, kdy nám odněkud shora vylil někdo na hlavu kýbl vody, a když se obloha rozsvítila mohutným bleskem. Jinak si můžete oči vykoukat a jen polemizovat, jestli z toho mraku zaprší nebo ne. Při odchodu ze stadionu každý z nás dostal pláštěnku, která nás chránila spíše jen symbolicky, jelikož ulice byly během chvíle plné vody. Na chvíli se změnily ve vodní kanály, kterými jsme se brodili ve snaze najít místo se střechou a něčím k jídlu. Druhý den jsme se ale probudili do krásného letního parného dne s azurově modrým nebem bez mráčků.
Být v Číně a nešlapat po Velké čínské zdi – to je jako jet do Plzně a nedat si pivo. Jeden den jsme tedy věnovali návštěvě této nejrozlehlejší a zaručeně nejdelší památce na světě. Čínská zeď je opravdu …….velká! Kopíruje terén a bylo místy velmi obtížné vůbec se udržet na nohách bez přidržení. A někteří s horší kondičkou měli po chvíli zlost sami na sebe „kam to zase vlezli…“
Ještě jsme navštívili Tibetský chrám, ZOO s obřím akváriem, kde nám předvedli vodní šou s delfíny a lachtany. Tržiště a potřebné smlouvání, tak to mi vážně nešlo….. Zakázané město, nad jehož vchodem pozoruje velký Mao veškeré dění. Mao Ce-tung je člověk, kterého místní obyvatelé, převážně ti starší uctívají jako budhu a je opravdu všude, často v nadživotní velikosti hlídaný vojskem a policií. Od r. 1949, až do své smrti v roce 1976 byl nejvýznamnějším mužem v nově vzniklé komunistické Čínské lidové republice.
Co říct na závěr? Snad jen – bylo to krásné ale bylo toho dost. Už na letišti jsme se domlouvali na naší další judistické cestě, tak třeba někdy příště, z jiného kousku světa.
Hana Ondráčková
Předsedkyně oddílu SKP Judo Nový Bydžov